Hranice se železnou oponou

Železná opona – symbol oddělení dvou světů, kterou lidé znali dříve jen z divadla. Stala se však i pojmem pro rozdělení Evropy. Naši hranici začala lemovat od začátku padesátých let, kdy pokyn k její výstavbě zadal ústřední výbor komunistické strany vyhláškou o zřízení hraničního pásma a zákonem o ochraně státních hranic.

A tak se stalo, že naši hranici začala neprodyšně uzavírat 750 km dlouhá ohrada, dnem i nocí střežená ozbrojenými složkami ministerstva vnitra.

O tom, že byla skutečně železná, svědčí fakt, že se na ni spotřebovalo několik tisíc tun ostnatého drátu. Vybavena byla i elektrickou signalizací narušení, protitankovými zátarasem na cestách a mostcích, mřížemi v korytech řek a samozřejmě strážními věžemi – na dohled od sebe. Železniční přejezdy byly zabetonovány nebo uzavřeny ocelo-betonovými zátarasem, a ostatní přejezdy ocelovými zábranami těžkého typu. Elektrické napětí na hranicích mělo až 6000 Voltů a na něterých místech byly položeny i miny. Železná opona tak vytvořila dokonalé vězení, bránící průchodu občanů i myšlenek a uzavírající naši republiku do tzv. „východního bloku“. Vrcholem diktatury pak už bylo jen zrušení platnosti cestovních pasů pro všechny občany. 

Na západní hranici sloužilo několik tisíc vojáků a důstojníků vybíraných po pečlivých kádrových prověrkách. V tzv. „pohraniční stráži“, která byla vytvořena po sovětském vzoru. Její příslušníci měli pravomoc jak vojska, tak policie. Více než polovina obyvatel pohraničí dokonce s pohraničí správou oficiálně spolupracovalo jako její příslušníci nebo agenti. Pohraniční stráž si tak vytvořila obrovskou síť informátorů a pořádala dokonce tábory pro děti (přesněji „Mladých ochránců hranic“), kde je  učili slídilství a udavačství. Samotná hranice měla dvě části – první bylo tzv. „zakázané pásmo“ a teprve potom „pásmo hraniční“. Obě pásma mohla měřit až dvacet kilometrů.

Součástí pohraničníků byli takoví psi. Ti byli rozděleni do několika kategorií, od čistě hlídacích a pátracích psů, až po psy vycvičené k útoku a zadržení běženců a „samostatně útočícími psy“ – tzv. „trhači“.

Za oběť hranici padly všechny stavby nacházející-se v tzv. „zakázaném pásmu“, včetně kulturních památek, kostelů a hřbitovů. Přímo na hranicích pak byla například klasicistní kolonáda, která kdysi dominovala Valtickému areálu. Mezi pásmy ostnatých drátů bylo zničeno nebo vystěhováno několik desítek vesnic a městeček.  V hlubinách hraničního pásma komunistická moc také ukryla věci, které neměly být ve „vyspělé socialistické společnosti“ na očích – například „útulky“ pro postižené děti. Takovým byl třeba bývalý zámek v Bystřici poblíž Nýrska.

Po převratu v roce 1989 byly ostnaté dráty do prázdnin roku 1990 strhány a železné zátarasy skončily na vrakovištích. Dotknout se jich dříve, v dobách komunistické totality mohlo znamenat trest pro nedovolené opuštění republiky až šest let vězení, ale také trest pro velezradu nebo vyzvědačství.